O mé ne­vděč­nosti

[Upo­zor­nění: tento člá­nek není ni­jak pří­nosný. Ni­jak. Vů­bec ni­jak. Ani tro­šičku.]

Jak už to tak bývá, když se něco sere, tak po­řádně. Tento tý­den se mi se­běhlo pět zkou­šek / zá­počtů, a i když nejsou vět­ši­nově ni­jak ex­tra těžké, mám toho plné zuby. K tomu jsem se před týd­nem do­zvě­děl od své do­mácí, že bude se bude re­kon­stru­o­vat zá­chod a kou­pelna. Za tý­den. Tedy tento tý­den. Na mou ná­mitku, že je zkouš­kové (zá­po­čťák, ale ta­ko­vými slo­ži­tostmi jsem ji fakt ne­za­tě­žo­val) se mi do­stalo od­po­vědi, že jsem to měl říct dřív, by se to pře­su­nulo… že nám to dřív ne­řekla, to je fuk, že ano. No a nyní po­zo­ruji, jak její sliby, že se děl­níci bu­dou sna­žit dě­lat rychle a že to bude v po­hodě, jdou do pr­dele, pro­tože rychle to fakt nejde. Sa­mo­zřejmě mě to celé pří­šerně sere a mám chuť vraž­dit. Ale vy­chá­zím z toho já jako ten ne­vděč­ník, pro­tože ne­do­kážu oce­nit, že bu­deme mít krás­nou no­vou kou­pelnu. Ne, ne­do­kážu. Tedy aspoň ne teď, když se mam za zvuků zbí­ječky a bez mož­nosti osobní hy­gi­eny učit mor­fo­lo­gii.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *