Anime

Nad­di­mensi­o­nální pev­nost Ma­cross

Kdysi dávno jsem si dal ta­kový cíl – jed­nou se chci po­dí­vat na všechna anime, co mají v ná­zvu Ma­cross, tedy jsou z Ma­cross ságy. Do­šel jsem k tomu poté, co jsem vi­děl sé­rii Ma­cross Fron­tier, skvě­lou hu­dební bo­jovku s vý­bor­nou ani­mací, kde zpívá mj. Ranka Lee, slečna se ze­le­nými vlasy (jsem na ně v anime tro­chu ujetý :D). Ne­dávno jsem si na svůj quest znova vzpo­mněl a do­kou­kal jsem první sé­rii Ma­cross ságy, Su­per­di­mensi­o­nal For­tress Ma­cross (pře­klad v ná­zvu článku). Abych tro­chu uko­jil svou tvůrčí touhu, roz­hodl jsem se, že o tom něco na­píšu. (Měla by to být re­cenze, ale žád­nou re­cenzi jsem ni­kdy ne­psal, takže ne­če­kejte zá­zraky; po­kud už jste sem ale za­ví­tali a máte zá­jem o Ma­cross, zkuste číst dál.)

Po­kud se chcete zo­ri­en­to­vat v tom, jak jdou sé­rie, filmy a OVA po sobě, po­dí­vejte se sem: Anime‐Planet | Ma­cross.

Děj za­číná v roce 1999, kdy na Zemi do­padne ve­liká mi­mo­zem­ská loď o ve­li­kosti města. Po de­seti le­tech ji ar­máda U.N. Spacy zre­kon­stru­uje a po­kusí se ji v roce 2009 vy­pus­tit zpátky do vesmíru. Ne všechno jde ale podle plánu, sou­hra vět­ších a men­ších ná­hod (proto se první díl jme­nuje Na­stra­žená past – Bo­oby Trap) způ­sobí, že se Země a po­tažmo lid­stvo jako ta­kové do­stane do kon­fliktu s mi­mo­zem­skou ra­sou, je­jíž je­dinci vy­pa­dají jako ob­rov­ští lidé.

Hlavní pro­ta­go­nista Hi­karu Iči­džó je oby­čejný mladý ci­vi­lista za­pá­lený do le­ta­del. Jeho bý­valý uči­tel lé­taní jej po­zve na ce­re­mo­nii ku pří­le­ži­tosti od­star­to­vání Ma­crossu, pro­tože tam bude před­vá­dět lé­taní s Val­ky­ri­emi (le­ta­dla, která se umí trans­for­mo­vat do „mo­bile su­itu“). Jenže, jak to tak bývá, všechno se po­dělá, okol­nosti Hi­ka­rua při­nutí si sed­nout do Val­ky­rie a jeho velmi skrytý smysl pro vo­jen­skou po­vin­nost a ope­rá­torka Ma­crossu Misa Ha­jase jej při­nutí vzlét­nout do lí­tého boje s ne­přá­tel­skými le­ta­dly. Jak to tak bývá, Hi­karu se s Val­ky­rií na­učí lé­tat bě­hem pár mi­nut, a až na to, že se skoro za­bije a skoro je za­bit, po­daří se mu to celé pře­žít bez újmy na zdraví. Ste­re­o­ty­pitu ce­lého úvodu do děje do­vede k do­ko­na­losti Hi­ka­ru­ovo zá­chrana ne­známé mladé dívky před hnus­nými mi­mo­zemš­ťany, kteří ji ohro­žují na ži­votě. Hi­karu si usmyslí, že ji musí chrá­nit i na­dále, a k po­tě­šení svého uči­tele zjistí, že mu k tomu ar­máda po­sky­tuje bá­ječné pro­středky.

Hi­karu se tím do­stává do středu dění celé sé­rie a úspěšně v něm zů­stává i poté, co se SDF Ma­cross do­stane do vesmíru. Jak to tak v po­dob­ných anime bývá, Hi­karu je velmi úspěšný, co se lé­taní týče a brzo si zís­kává jis­tou po­pu­la­ritu a ka­ri­érní po­stup (sorry, že vám spo­i­luju, že ne­ze­mře hr­din­sky hned v druhé epi­sodě).

Zjistí se, že ona ne­známá je Lynn Min­may, vcelku ne­pod­statná ale krásná dívka, která ná­ho­dou umí dobře zpí­vat. Lynn se Hi­ka­ru­ovi od za­čátku líbí, on jí nej­spíš taky, ale je to přece je­nom holka, takže ho ne­chává se v tom pěkně vy­kou­pat. To on ale zvládá pře­kva­pivě dobře; vět­ši­nou mě po­dobné si­tu­ace v anime za­čnou značně iri­to­vat, kluci se v nich ob­vykle cho­vají jako na­pro­sti ko­koti (vě­řím, že ani mladí Ja­ponci nejsou tak do­ko­nale spo­le­čen­sky ne­schopní), jsou strašně ne­smělí a člo­věk mívá chuť je na­ko­pat. Ni­ko­liv Hi­karu. Ne, že by byl ex­tra chá­pavý ohledně na­rá­žek, na­tvrdlý je v to­mhle jak se patří, ale aspoň tím do­káže pro­chá­zet se ctí a moc se tím ne­trápí. Snad až na je­den pří­pad člo­věku vů­bec ne­dává ta­kový ten po­cit „je­ži­ši­kriste, co dě­láš, ty de­bile?!“. Mu­sím říci, že po stránce ře­šení vztahů se SDFM do­cela po­vedla a moc to v ději ne­pře­káží.

Po zpět­ném pře­čtení toho, co jsem teď na­psal, se na­skýtá otázka, jak­tože jsem to vů­bec do­kou­kal. Pro­tože to není roz­vláčné. Na to, že SDFM má 36 dílů, to pře­kva­pivě od­sýpá a člo­věk se má­lo­kdy nudí. Lidé se zá­luskem na bo­jové scény si užijí svého, pro­tože těch tam je opravdu po­žeh­naně a roz­hodně se nedá říct, že by byly všechny stejné. Stejně tak se vy­víjí cha­rak­tery, ač­ko­liv je fakt, že ne moc vý­razně (např. ka­pi­tán Glo­bal je ce­lou dobu ta­kový ta­tí­nek, rázný ale hodný, znáte to…). Přesto ale ne­kou­káte ce­lou dobu na ty samé lidi. Na­víc se člo­věk může ba­vit u spousty díl­čích vtípků, které jsou ku­po­divu vtipné i po 30 le­tech a možná tam pro nás po té době i ně­které ne­zá­měrně při­byly. Roz­hodně mě po­ba­vila je­jich před­stava mo­bil­ního te­le­fonu bu­douc­nosti, který zná­zor­nili jako pev­nou linku na ko­leč­kách o ve­li­kosti schránky na do­pisy (ale umí vi­deo­ho­vory!). Velmi vtipně byla také zpra­co­vána epi­soda, kde se zmí­něná mi­mo­zem­ská rasa snaží dě­lat špi­o­náž po­zem­ské ci­vi­li­sace a vy­šle na tuto misi pár ne­pří­liš ši­kov­ných ňoumů, kteří se snaží být tak ne­ná­padní, až to bolí. O zá­bavu roz­hodně po­sta­ráno.

Když jsem se za­čal dí­vat na prv­ních ně­ko­lik dílů, byl jsem jako u vět­šiny sta­rých anime, na která kou­kám, hrozně pře­kva­pený gra­fi­kou. Měl jsem ta­kový ten po­cit „mu­hehe to je re­tro… o bože, na co se to zas kou­kám?!“. Ano, tady nejsou žádné po­čí­ta­čové ani­mace, žádné čisté křivky kresby jako v dneš­ních anime dě­la­ných v [wha­te­ver pro­gram na to po­u­ží­vají Ja­ponci – ví to ně­kdo?], etc… Tady je všechno ručně dě­lané a taky je to na tom vi­dět. Je­diný ply­nulý po­hyb je po­suvný, ale přesto se nedá říct, že by to bylo oš­k­livé. Na­o­pak, SDFM je na svou dobu vcelku pěkně na­kres­leno (aspoň mi to tak při­jde v tom ome­ze­ném po­rov­nání, jaké mám).  Mi­lov­ní­kům sta­rých anime se to ur­čitě bude velmi za­mlou­vat, ti, co jsou od­ko­jení na anime jako je Ba­ka­test, No. 6 a po­dob­ných, s tím možná bu­dou mít tro­chu pro­blém. Je tu ale ten fakt, že se tu vy­sky­tuje spousta bo­jo­vých scén, ve kte­rých se lze vy­znat cel­kem snadno, ne­po­strá­dají jis­tou dávku efektů a roz­hodně jsou velmi svižné.

Co se týče zvuku, tak to už není tak slavné. Po­kud máte rádi re­tro, tak si sice uži­jete, ale ji­nak je to ob­čas dost ne­při­jemné na po­slou­chání. Nejsem si přesně jistý, jestli to tak znělo ten­krát,  když to vy­dali, nebo jestli se ten zvuk zde­for­mo­val po­stu­pem času, ale roz­hodně zní hodně staře. Zku­sil jsem i an­g­lic­kou verzi s dub­bin­gem, která byla tro­chu upra­vená, ani to však ne­bylo nic moc, pro­tože to pře­dě­lá­vali z té ne­kva­litní ja­pon­ské stopy.

A když už jsme u toho zvuku, měl bych se také zmí­nit o pís­nič­kách, které sé­rií vlád­nou. Ma­cross sága je celá o zpí­vání, tady je tomu neméně. Zmí­něná Lynn Min­may je na Ma­crossu pa­lubní zpě­vač­kou, která si po­stupně zís­kává po­pu­la­ritu a na­zpívá pís­ničky, které se v Ma­cross sáze bu­dou ob­je­vo­vat ještě hodně dlouho. Jed­nou z nich je její asi první pís­nička Wa­taši no kare wa pai­rotto (Můj pří­tel je pi­lot), kte­rou pak usly­šíte i v Ma­cross Fron­tier (a ne­po­chybně i ně­kdy me­zi­tím). Co mi tro­chu va­dilo bylo, že na množ­ství růz­ných pří­le­ži­tostí ke zpí­vání, které v SDFM jsou, bylo těch pís­ni­ček tro­chu málo a člo­věk jich pak za­čne mít plné zuby.

Jak­ko­liv jsou pís­ničky v dí­lech pěkné, tak ope­ning a en­ding (en­ding tuplem) se jim moc ne­po­vedly. OP má ještě do­cela uchá­ze­jící pís­ničku, ale en­ding má něco, co se na­prosto ne­hodí k akč­nosti děje.  Mi­mo­cho­dem, jestli se na to bu­dete dí­vat, všim­něte si tech­nic­kého pro­ve­dení vi­dea u ED – moc často se to ne­vidí.

Mys­lím, že už jsem po­psal všechno, co jsem u SDF Ma­cross po­psat chtěl, na­ko­nec jen uvedu, jak mně osobně u té­hle sé­rie ba­vilo, že jsem ko­nečně chá­pal všechny ty zvláštní věci, které jsem v Ma­cross Fron­tier ne­po­cho­pil. Po­kud vás to za­ujme a bu­dete po­zorní, mů­žete se při sle­do­vání krásně vžít do vesmíru Ma­cross ságy a za­čít si bu­do­vat ob­rá­zek o tom, jak to tam vlastně vy­padá. Tak dou­fám, že jsem něco ne­vy­spo­i­lo­val a even­tu­elně svým tex­tem vám ne­zka­zil chuť se na to po­dí­vat.

Než ale skon­čím úplně, tak vám ještě po­vím, z čeho vzniklo jméno Ma­cross. Sé­rie se jme­nuje podle první lodi (o které jsem tu psal), ale ta se pů­vodně Ma­cross vů­bec jme­no­vat ne­měla. Idea byla, že se bude jme­no­vat Battle City Me­ga­rodo, při­čemž „me­ga­rodo“ má být dvoj­smysl vy­tvo­řený ze dvou an­g­lic­kých slov, která jsou v ja­pon­ské transli­te­raci An­g­lič­tiny ne­roz­li­ši­telná – „me­ga­road“ (jako dlouhá cesta, kte­rou bude loď muset ab­sol­vo­vat) a „me­ga­load“ (s od­ka­zem na to, že se do ní ve­jde celé město). Spon­sor pro­jektu byl ale mi­lov­ní­kem Shake­speara a chtěl, aby se loď jme­no­vala Ma­cbeth (který se v Ja­pon­štině vy­slo­vuje „ma­ku­besu“). Vý­sled­kem byl tedy kom­pro­mis Ma­cross s vý­slov­ností „ma­ku­rosu“, pro­tože tato dvě slova zní v Ja­pon­štině, jak jsem na­zna­čil, dost po­dobně.

2 thoughts on “Nad­di­mensi­o­nální pev­nost Ma­cross

  1. Me­ga­road se ob­je­vil jako prvni ko­lo­ni­zacni lod tusim ze v OVA 2012 Fla­shback, ji­ank o nem i vy­pra­veji v Ma­cross 7, kde se take ob­je­vila ta pi­sen Wa­taši no kare wa pai­rotto. taky jsem si pred­se­vzal skou­ok­nout cele uni­ver­zum ma­crossu, uz mi zbyva jen par filmu, hlavni se­rie mam. Ma­cross 7 do­po­ru­cuji, hlavne tamni ka­pelu Fire Bom­ber.

  2. mno, kdyz to ri­kas, tak ja se k tomu asi od­hod­lam :D nejak me tech prv­nich par dilu od­ra­dilo kdysi.. :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *