Jak jsem posílal bažanty na smrt

blood-7

Jste–li ekologové, humanisté nebo vůbec jinak citlivé duše, které nerady čtou o mrtvých zvířátkách, tak si radši jděte počíst o nějaké vraždě na nějaký z novinkových portálů.

Aneb byl jsem na honu. Otec mé milé je lesníkem, a tudíž logicky participuje na akcích, jako jsou hony. Bylo mi nabídnuto, že se mohu také zúčastnit, což jsem navzdory blížícímu se zápočťáku, kde jsem měl pět zkoušek/zápočtů, prostě nemohl odmítnout.

Takže jsem se zúčastnil honu. Poté, co jsme s mankou navlékli zapůjčené lesnické oblečení, v němž jsme sice vypadali jako reklama na Lesy ČR, ale bylo v něm teplo, a já si nasadil skvělý zelený klobouček, jsme byli připraveni vyrazit.

Ven z šedivých baráků
vylezly maškary
v ledovém jitru
v den po soudné noci

Na návsi se sešla spousta lesníků a myslivců se spoustou pušek a já v ten den obzvláště litoval, že taky nemám nějaké střelné povolání. Každopádně po delším čekání se kordón zelenooděnců vydal směrem k lesu a my, prosti téměř jakýchkoliv instrukcí, téže. Nakonec jich ani moc nebylo třeba, bylo to celé takové intuitivní většinou. V podstatě stejné, jako když policie pátrá po nezletilé oběti mrzkých činů odhozené v hluboko v hvozdech. Roztažená řada lidí, kteří v rozumně rovné linii postupují lesem. Jediný rozdíl je, že se snaží nadělat co nejvíce hluku, anžto cílem celého cvičení je vyplašit zvěř a hnát ji před sebou, abych pak mohla být zastřelena.

All in all, byla to docela příjemná procházka zimním lesem, občas zpestřená probíhajícími srnkami a tak. Údajně tam někde běhalo i divoké prase, ale to se nezjevilo (bohu[žel|dík]).

Skvělé na podobných akcích je jídlo. Poté, co jsme se prodrali lesem a způsobili, že bylo zastřeleno pár lesních zvířátek, k nám traktor přivezl retro polní kuchyň, jež poskytla spoustu masa, chleba, teplý čaj a vůbec.

Po naplňujícím pojedení jsme se vydali k druhé části honu, kterou byl hon na bažanty.

Ačkoliv jsem absolutně nevěděl, co čekat, bylo mi jasné, že to asi nebude úplně přirozené nacházení divokých bažantů v přírodě a jejich nahánění do rány myslivcům. Co ale přišlo zcela předčilo má očekávání. Zatímco myslivci (aka ti s puškami) stojí pod kopečkem a koukají, co z křoví na kopečku vyletí, honci (aka ti bez pušek) chodí nenápadně křičíce, aby to vypadalo, že plaší tam dlivší bažanty, od jedné, předem připravené bedny plné bažantíků, ke druhé a vytahují bažanty a obřadně je vyhazují do vzduchu za mocného pokřiku ohledně pohlaví bažanta a jeho směru letu. Střelci pak ví, co mají v obloze hledat a kam střílet.

Někdy je to s bažanty vtipné, protože když jim člověk nechytí správně křídla, fungují jako velmi silný ventilátor. Jo, a taky občas umřou předtím, než vyletí z křoví. Ale to jen výjimečně. Nakonec jsme vypustili všech asi 170 bažantů, z čehož nám navzdory zimě bylo docela teplo, protože běhat sem a tam se živými bažanty v náručí je náročné. Pak následovala další zajímavá část akce. Snášení sestřelených bažantů do výhřadu, kde jsou obřadně vyrovnáni, spočítání a pak rozdáni zúčastněným. Nevěřili byste, jak se šest mrtvých bažantů, v každé ruce tři, pronese. Naštěstí se dají docela pohodlně chytit za krčky a nedekapitují se, akorát trochu křupou občas, nebo jim tu a tam odněkud kape teplá krev. Třeba z očiček. A některým polovina hlavičky visí, byvši ustřelena, jen na kůžičce, takže člověk danému bažantovi skvěle vídí do hlavy. Výhodou nošení těch bažantů je, že člověku není zima na ruce. Nevýhodou je, že někteří jsou ještě živí, takže by je člověk měl zapéřit (zabít zabodnutím pera do hlavy), což je ale bez praxe relativně obtížné. A někteří jsou strašně odolní, přežijou zastřelení, zapéření, a furt se snaží uletět. Každopádně ve výhřadu se nakonec objevilo 139 z těch 170 bažantů, což je dobrý výkon, údajně. Na konci obřadu pak honci všem zúčastněným (včetně sebe) rozdají předepsaným způsobem bažanty a může se jít do hospody, kde čeká další spousta jídla a dobrého piva.

Byla to dobrá akce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *