Akicon 2015

Mohl bych, stejně jako minulý rok napsat „byl jsem tam, teda nebyl“ a byla by to pravda. Jenže to už by byla nuda.

Stejně jako na minulém Akiconu jsem na žádném programu, kromě zahájení, zakončení a programu, který jsem fotil, nebyl. Ne snad proto, že bych měl odpor k chození na program, ale prostě proto, že mě nic z toho nezaujalo na tolik, abych si řekl „tam musím jít“. Na cony jezdím za svými náhodnými známými, takže se vyskytuji v atriu Zahrady povětšinou a chodím s nimi do Blanice (letos jsem ani jednou nebyl ve Slunečnici, v tom byl tenhle Akicon zvláštní).

Mou jedinou prací na Akiconu bylo očumovat lidi a ty hezčí z nich fotit. Proto jsem již po příjezdu na con okamžitě vytáhl zrcadlovku a fotil. Vyhlédl jsem si pár objektů zájmu, které jsem pak stalkoval po většinu conu (rád fotím momentky, anžto nejsem moc dobrý v aranžování lidí). Cosplayerů bylo letos… úplně normální množství jako na minulých Akiconech (dle mého názoru) a i mezi nimi jsem objevil několik, jejichž práce se mi skutečně líbila. Z tohoto pohledu nebyl letošní ročník nijak zvláštní. Trochu smůla je, že sluníčko se rozhodlo bojkotovat mé páteční snahy a zapadlo si do západnějších krajin, takže jsem toho zanedlouho zanechal a postupně se přesunul dovnitř Zahrady. Když se pak sešlo dostatek lidí, šlo se do Blanice.

Pobyt v Blanici byl příjemný jako vždy. Řešily se takové důležité věci, jako bod varu benzínu, londýnský duhový kokot (který nám ukázala Hedvika na mobilu, vizte fotografie ve fotogalerii), potkali jsme se tam s Otakulandem, z nějž byl asi nejzajímavější opilý Jízdenka. Také jsem se tam samozřejmě potkal s Meelkorem, s nímž jsme, jako vždy, když se potkáme, spředli spoustu úžasných plánů, co naprogramuje(me) a skvělého vyrobí(me). As a rule of thumb, none of that happens anywhere in a near future. Jak večer ubíhal a my byli stále moudřejší, vtipnější, krásnější a celkově skvělejší, přišla chvíle se přesunout zpět do Zahrady. Zde bych si dovolil vypíchnout zajímavou odlišnost od minulých Akiconů. Tu cestu na con si totiž víceméně pamatuji, což není zcela normální.

Každopádně jako vždy jsme řešili, že na con se sice dostat dá, ale vyžaduje to docela značně silný magický zásah a na ten jsme nikdo neměli v tu chvíli dostatek many, takže jsme byli odkázáni na pomoc nějakého méně magicky vysíleného mága zpoza bran kulturního centra (čti orga). Ten se, vystoupiv z mocného oblaku dýmu, po nedlouhé chvíli zjevil a ač sám nebyl dostatečně silný, by prolomil alespoň dočasně ochranná kouzla okolo budovy, byl schopen se telepaticky spojit s archmágem dfoxem, jenž samozřejmě takovými silami slynul. Vedlejším účinkem bylo protunelování láhve skvělého lektvaru, který jsme se bez bližšího zkoumání (díky Bohu) jali pozřívat. Ukázalo se, že minimálně na mou úroveň schopností byl lektvar příliš potentní a ačkoliv mě na chvíli posílil natolik, že jsem pořídil velice lichotivou fotografii Astraka a spol., musel jsem se pak odebrati do temných sklepení (fotoateliéru), abych spočinul ve svém spacáku. Další zajímavostí budiž, i to si (ač velmi zhruba) pamatuji.

Sobota byla taková velice sobotní. Ráno, jak to tak bývá po magickém vysílení a snaze rychle dobýt manu, se projevoval naopak její tristní nedostatek, jenž se odrazil i na mé fotografické aktivitě. Proto doplniv síly jinými, pevnými likéry pšeničného a rybo-česnekovo-majenozovo-konzervantového základu původem z Lidlu, nezbylo než čekat na dobu, když už nebude zcela společensky nepřípustné využít zahradní bar a objednat si něco trochu účinnějšího s chmelovým základem.

Odpolední služba, která vypadala na programu děsivě, jelikož měla asi 4 hodiny, se ukázala být nadmíru triviální, protože jeden z bloků, které jsem měl nafotit, byl asi 2,5hodinový (nebo tak nějak, těžko říct – musel bych se… musel bych popojet židlí a nahlédnout do progr… musel bych přepnout do Firefoxu a nahlédnout do programu Akiconu). V průběhu tohoto odpůldne vznikly asi nejlepší fotky z tohoto Akiconu, takže svým objektům zájmu děkuji za vědomé či nevědomé pózování, byli jste skvělí (i když jste se občas hýbali, což mi hrozně vadí!).

Tady už z důvodu toho, že být ráno vzbuzen v nekřesťanskou hodinu po nekřesťansky krátkém spánku je v kombinaci s relativně značným objemem zlatavého lektvaru, který jsem tou dobou už měl požit, poněkud vražedné, je má paměť nyní už stejně děravá, jako mé fotografie z té doby. Pročež budu přeskakovat, což stejně ničemu nevadí. U těch velkých akcí, kdy se na Aki vraždilo, znásilnovalo a rabovalo, jsem stejně nebyl. Škoda.

Dovolím si tedy večerní hospodu s Kirachan a Geontem přeskočit a uchýlím se k neděli, kde si rozhodně zaslouží poznámku děsivost společné závěrečné orgovské fotografie (společné fotografie jsou vždycky děsivá záležitost), které jsem se doposud snad vždycky vyhnul. Také se samozřejmě dostavil takový ten klasický smutek, že už je to zase pryč, protože vždyť až zase za rok! Ale samozřejmě kompensace musí být, a proto se mi naskytla příležitost ku zadostiučiňujícímu uklízení odpadků v okolí conu, které mi znova připomnělo, proč bych nechtěl na žádné větší akci být hlídkou a podobnými. Takže kudos vám, kdo to zvládáte běžně. Já si to vyzkouším až po dostudování po pár měsících na pracáku, kdy nenajdu nic lepšího než vytírání podlah v McDonaldu.

Damn, už jsem na 5 000 znacích, a to jsem to chtěl udržet krátký. Proč je tak těžký napsat 5 000 znaků třeba do bakalářky a tady je to tak lehký?! Oh wait. Já tu nemám citace, a sakra!

Cesta domů s Erem, které předcházelo pivo a skvělá večeře v Blanici (díky, Akicone), byla taková… mírně zmatená, ale nakonec velmi úspěšná. Ale jak já byl rád, že jsme stihli ten půlnoční rozjezd.

Tak, nakonec si dovolím pár cliché. Děkuji orgům Akiconu za letošní ročník, ať si říká kdo chce co chce, pořád je to z hlediska organizace nejlepší con (minimálně pro mě jako polonávštěvníka ano – ty svobody jsou nesrovnatelné s ostatními cony). Doufám, že se nezaleknete jedinců ještě mentálně indisponovanějších, nežli jsem já, kteří si svobody neumí užívat, a neskrouhnete je (ty svobody samozřejmě, ty jedince klidně krouhejte po stovkách, že jo), vážně. Také děkuji svým kamarádům a náhodným známým, že se se mnou vůbec ještě baví po těch letech (nechápu, proč vůbec začínali, ač můj šarm je samozřejmě neodolatelný) a nakonec i těm cosplayerům, bez nichž by má práce tam byla víceméně dost nudná.

Tedy doufejme, že brzy budeme všichni spokojeně mrtví, ale pokud nedej Bože nikolivěk, tak na příštím Aki1.

Mimochodem, najdete-li tu nějakou chybu, klidně ji hlašte, budu rád.

 


1/ Jo jo jo, jdu na Animefest. Když se mi nepovede umřít do té doby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *