Aki­con 2015

Mohl bych, stejně jako mi­nulý rok na­psat „byl jsem tam, teda ne­byl“ a byla by to pravda. Jenže to už by byla nuda.

Stejně jako na mi­nu­lém Aki­conu jsem na žád­ném pro­gramu, kromě za­há­jení, za­kon­čení a pro­gramu, který jsem fo­til, ne­byl. Ne snad proto, že bych měl od­por k cho­zení na pro­gram, ale prostě proto, že mě nic z toho ne­za­u­jalo na to­lik, abych si řekl „tam mu­sím jít“. Na cony jez­dím za svými ná­hod­nými zná­mými, takže se vy­sky­tuji v atriu Za­hrady po­vět­ši­nou a cho­dím s nimi do Bla­nice (le­tos jsem ani jed­nou ne­byl ve Slu­neč­nici, v tom byl te­nhle Aki­con zvláštní).

Mou je­di­nou prací na Aki­conu bylo očumo­vat lidi a ty hezčí z nich fo­tit. Proto jsem již po pří­jezdu na con oka­mžitě vy­táhl zr­ca­dlovku a fo­til. Vy­hlédl jsem si pár ob­jektů zájmu, které jsem pak stal­ko­val po vět­šinu conu (rád fo­tím mo­mentky, anžto nejsem moc dobrý v aran­žo­vání lidí). Cospla­yerů bylo le­tos… úplně nor­mální množ­ství jako na mi­nu­lých Aki­co­nech (dle mého ná­zoru) a i mezi nimi jsem ob­je­vil ně­ko­lik, je­jichž práce se mi sku­tečně lí­bila. Z to­hoto po­hledu ne­byl le­tošní roč­ník ni­jak zvláštní. Tro­chu smůla je, že slu­níčko se roz­hodlo boj­ko­to­vat mé pá­teční snahy a za­padlo si do zá­pad­něj­ších kra­jin, takže jsem toho za­ne­dlouho za­ne­chal a po­stupně se pře­su­nul dovnitř Za­hrady. Když se pak se­šlo do­sta­tek lidí, šlo se do Bla­nice.

Po­byt v Bla­nici byl pří­jemný jako vždy. Ře­šily se ta­kové dů­le­žité věci, jako bod varu ben­zínu, lon­dýn­ský du­hový ko­kot (který nám uká­zala Hed­vika na mo­bilu, vizte fo­to­gra­fie ve fo­to­ga­le­rii), po­tkali jsme se tam s Ota­ku­lan­dem, z nějž byl asi nej­za­jí­ma­vější opilý Jíz­denka. Také jsem se tam sa­mo­zřejmě po­tkal s Me­el­ko­rem, s nímž jsme, jako vždy, když se po­tkáme, spředli spoustu úžas­ných plánů, co naprogramuje(me) a skvě­lého vyrobí(me). As a rule of thumb, none of that hap­pens any­where in a near fu­ture. Jak ve­čer ubí­hal a my byli stále moud­řejší, vtip­nější, krás­nější a cel­kově skvě­lejší, při­šla chvíle se pře­su­nout zpět do Za­hrady. Zde bych si do­vo­lil vy­pích­nout za­jí­ma­vou od­liš­nost od mi­nu­lých Aki­conů. Tu cestu na con si totiž ví­ce­méně pa­ma­tuji, což není zcela nor­mální.

Kaž­do­pádně jako vždy jsme ře­šili, že na con se sice do­stat dá, ale vy­ža­duje to do­cela značně silný ma­gický zá­sah a na ten jsme ni­kdo ne­měli v tu chvíli do­sta­tek many, takže jsme byli od­ká­záni na po­moc ně­ja­kého méně ma­gicky vy­sí­le­ného mága zpoza bran kul­tur­ního cen­tra (čti orga). Ten se, vy­stou­piv z moc­ného ob­laku dýmu, po ne­dlouhé chvíli zje­vil a ač sám ne­byl do­sta­tečně silný, by pro­lo­mil ale­spoň do­časně ochranná kouzla okolo bu­dovy, byl scho­pen se te­le­pa­ticky spo­jit s ar­chmá­gem dfo­xem, jenž sa­mo­zřejmě ta­ko­vými si­lami sly­nul. Ve­d­lej­ším účin­kem bylo pro­tu­ne­lo­vání láhve skvě­lého lek­tvaru, který jsme se bez bliž­šího zkou­mání (díky Bohu) jali po­zří­vat. Uká­zalo se, že mi­ni­málně na mou úro­veň schop­ností byl lek­tvar pří­liš po­tentní a ač­ko­liv mě na chvíli po­sí­lil na­to­lik, že jsem po­ří­dil ve­lice li­cho­ti­vou fo­to­gra­fii As­t­raka a spol., mu­sel jsem se pak ode­brati do tem­ných skle­pení (fo­to­a­te­li­éru), abych spo­či­nul ve svém spa­cáku. Další za­jí­ma­vostí bu­diž, i to si (ač velmi zhruba) pa­ma­tuji.

So­bota byla ta­ková ve­lice so­botní. Ráno, jak to tak bývá po ma­gic­kém vy­sí­lení a snaze rychle do­být manu, se pro­je­vo­val na­o­pak její tristní ne­do­sta­tek, jenž se od­ra­zil i na mé fo­to­gra­fické ak­ti­vitě. Proto do­pl­niv síly ji­nými, pev­nými li­kéry pše­nič­ného a rybo-česnekovo-majenozovo-konzervantového zá­kladu pů­vo­dem z Li­dlu, ne­zbylo než če­kat na dobu, když už ne­bude zcela spo­le­čen­sky ne­pří­pustné vy­u­žít za­hradní bar a ob­jed­nat si něco tro­chu účin­něj­šího s chme­lo­vým zá­kla­dem.

Od­po­lední služba, která vy­pa­dala na pro­gramu dě­sivě, je­li­kož měla asi 4 ho­diny, se uká­zala být nad­míru tri­vi­ální, pro­tože je­den z bloků, které jsem měl na­fo­tit, byl asi 2,5hodinový (nebo tak ně­jak, těžko říct – mu­sel bych se… mu­sel bych po­po­jet židlí a na­hléd­nout do progr… mu­sel bych pře­pnout do Fi­re­foxu a na­hléd­nout do pro­gramu Aki­conu). V prů­běhu to­hoto od­půldne vznikly asi nej­lepší fotky z to­hoto Aki­conu, takže svým ob­jek­tům zájmu dě­kuji za vě­domé či ne­vě­domé pó­zo­vání, byli jste skvělí (i když jste se ob­čas hý­bali, což mi hrozně vadí!).

Tady už z dů­vodu toho, že být ráno vzbu­zen v ne­křes­ťan­skou ho­dinu po ne­křes­ťan­sky krát­kém spánku je v kom­bi­naci s re­la­tivně znač­ným ob­je­mem zla­ta­vého lek­tvaru, který jsem tou do­bou už měl po­žit, po­ně­kud vra­žedné, je má pa­měť nyní už stejně dě­ravá, jako mé fo­to­gra­fie z té doby. Pro­čež budu pře­ska­ko­vat, což stejně ni­čemu ne­vadí. U těch vel­kých akcí, kdy se na Aki vraž­dilo, zná­sil­no­valo a ra­bo­valo, jsem stejně ne­byl. Škoda.

Do­vo­lím si tedy ve­černí hos­podu s Ki­ra­chan a Ge­on­tem pře­sko­čit a uchý­lím se k ne­děli, kde si roz­hodně za­slouží po­známku dě­si­vost spo­lečné zá­vě­rečné or­gov­ské fo­to­gra­fie (spo­lečné fo­to­gra­fie jsou vždycky dě­sivá zá­le­ži­tost), které jsem se do­po­sud snad vždycky vy­hnul. Také se sa­mo­zřejmě do­sta­vil ta­kový ten kla­sický smu­tek, že už je to zase pryč, pro­tože vždyť až zase za rok! Ale sa­mo­zřejmě kom­pensace musí být, a proto se mi na­skytla pří­le­ži­tost ku za­dos­tiu­či­ňu­jí­címu uklí­zení od­padků v okolí conu, které mi znova při­po­mnělo, proč bych ne­chtěl na žádné větší akci být hlíd­kou a po­dob­nými. Takže ku­dos vám, kdo to zvlá­dáte běžně. Já si to vy­zkou­ším až po do­stu­do­vání po pár mě­sí­cích na pra­cáku, kdy ne­na­jdu nic lep­šího než vy­tí­rání pod­lah v Mc­Do­naldu.

Damn, už jsem na 5 000 zna­cích, a to jsem to chtěl udr­žet krátký. Proč je tak těžký na­psat 5 000 znaků třeba do ba­ka­lářky a tady je to tak lehký?! Oh wait. Já tu ne­mám ci­tace, a sa­kra!

Cesta domů s Erem, které před­chá­zelo pivo a skvělá ve­čeře v Bla­nici (díky, Aki­cone), byla ta­ková… mírně zma­tená, ale na­ko­nec velmi úspěšná. Ale jak já byl rád, že jsme stihli ten půl­noční roz­jezd.

Tak, na­ko­nec si do­vo­lím pár cli­ché. Dě­kuji or­gům Aki­conu za le­tošní roč­ník, ať si říká kdo chce co chce, po­řád je to z hle­diska or­ga­ni­zace nej­lepší con (mi­ni­málně pro mě jako po­lo­ná­vštěv­níka ano – ty svo­body jsou ne­srov­na­telné s ostat­ními cony). Dou­fám, že se ne­za­lek­nete je­dinců ještě men­tálně in­dis­po­no­va­něj­ších, nežli jsem já, kteří si svo­body ne­umí uží­vat, a ne­skrouh­nete je (ty svo­body sa­mo­zřejmě, ty je­dince klidně krou­hejte po stov­kách, že jo), vážně. Také dě­kuji svým ka­ma­rá­dům a ná­hod­ným zná­mým, že se se mnou vů­bec ještě baví po těch le­tech (ne­chápu, proč vů­bec za­čí­nali, ač můj šarm je sa­mo­zřejmě ne­o­do­la­telný) a na­ko­nec i těm cospla­ye­rům, bez nichž by má práce tam byla ví­ce­méně dost nudná.

Tedy dou­fejme, že brzy bu­deme všichni spo­ko­jeně mrtví, ale po­kud ne­dej Bože ni­ko­li­věk, tak na příš­tím Aki1.

Mi­mo­cho­dem, najdete-li tu ně­ja­kou chybu, klidně ji hlašte, budu rád.

 


1/ Jo jo jo, jdu na Ani­me­fest. Když se mi ne­po­vede umřít do té doby.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *